blog.halonoviny.cz

Pravicový Topolánkův kabinet navzdory sporné legitimitě stojící na klasickém volebním podvodu a dvou přeběhlících, stupňuje svoji agresivitu vůči společnosti a zejména pracujícím. Nedbá stávkové pohotovosti a pokračuje v reformách, či spíše - jak říkají odboráři, - v deformách veřejných financí. Ministerstvo financí dalo k veřejné diskusi materiál Reforma daňového systému 2010. Podívejme se na něj.

Stanovisko k materiálu Ministerstva financí
Č.j. 25/34 022/2008
 
Reforma daňového systému 2010
 
Teze pro veřejnou diskusi
Topolánkův kabinet svou 1. fází reforem veřejných financí ošidil slabé zájmové skupiny (děti, studenty, mladé rodiny, důchodce a zaměstnance) a výrazně přilepšil těm již beztak silným (velcí podnikatelé, vysocí státní úředníci a bankéři). Zvýšením podílu nepřímých daní na straně příjmů státního rozpočtu prohloubil asociální charakter současné daňové soustavy, ale to mu nestačí. V nastoupeném kurzu hodlá pravicová vláda dále pokračovat a dává k diskuzi materiál Reforma daňového systému 2010.
1. Výchozí situace
 
 
Kabinet hodlá pokračovat v transformační politice založené na tzv. washingtonském konsenzu z 90. let minulého století, navzdory špatným výsledkům aplikace souhrnu těchto politicko-ekonomických teorií do života české společnosti. Politika výprodeje národního bohatství místo jeho zodpovědné správy a rozvoje musela podle ekonomických zákonitostí vést k současným koncům. To znamená, že buď bude nutné zvýšit daně o 15 až 25 procent, nebo snížit fiskální transfery, případně provést kombinaci obou těchto kroků. Proč?
O nejméně 2500 miliard korun přišli českoslovenští občané při převodu vlastnictví československého majetku do rukou zahraničních držitelů, protože se při převodu používaly a nadále používají zcela nevhodné metody. Dalších 2500 miliard se ztratilo snížením růstu hospodářství v důsledku deformace kapitálového trhu a špatnou monetární politikou. Podle zkušeností západních ekonomů je totiž potenciální hodnota aktiv v dané zemi - bez ohledu na stav její ekonomiky - přibližně troj-až čtyřnásobek jejího hrubého národního produktu. Pokud byl na počátku transformace československý hrubý národní produkt přibližně jeden tisíc miliard korun, potenciální hodnota československých aktiv měla být nejméně tři až čtyři tisíce miliard korun. Československé úřady však hodnotu těchto aktiv hrubě podcenily. Např. podle českého ministerstva průmyslu byla hodnota aktiv v českých zemích pouhých 550 miliard korun. Dlouhodobá návratnost kapitálu je nejméně pět procent. Kdyby podniky, tedy kapitál, zůstaly ve státní správě, třeba formou dnes čím dál tím více populárních Suverénních fondů, dostával by těchto pět procent stát dál, jako v minulosti. Když stát těchto pět procent na kapitálu de facto rozdal, tak je musí nahradit, a může je nahradit jen daněmi, ničím jiným je již nahradit nemůže. Bude tyto výdaje muset platit z daní nás občanů. Rozdání státních podniků a privatizace způsobem, jakým se provedla a provádí, vedla a dále povede tedy buď ke zvýšení daní nebo ke snížení čistých příjmů obyvatelstva. Situaci zhoršily také subjektivisticky rozdávané investiční pobídky,  čerpané zejména zahraničními subjekty, přičemž o to vyšší daňové břemeno dolehlo na subjekty české. Proto peníze chybí na každém kroku a domácnostem se daří hůře. Řešení je jediné. Fiskální reformy nic neřeší, chce to rychlou (revoluční) změnu hospodářské politiky. Jak?
2. Konec rozdělení na majitele a pracující
 
 
Zopakujme si, že v kapitalistické společnosti musí pracující (aby přežili) nabízet svůj čas, dovednosti a energii zaměstnavatelům, pro které jsou pouze výrobními náklady, podobně jako například uhlí či ocel. Zaměstnavatelé, manažeři, obchodní spekulanti, ti všichni patří do společné třídy, která žije v luxusu a bohatství díky těžké práci pracujících, kdy zaměstnavatelé získávají celý zisk jen díky jejich námaze. Naproti tomu pracující, kteří tento zisk vytvořili, dostávají jako zaměstnanci ponižující minimum v podobě platu (s mnohem nižší hodnotou toho, co vytvořili). Tak vzniká pyramida státu, která rozděluje společnost na protichůdné společenské třídy a slouží k odvrácení sociálních konfliktů. Tento systém vykořisťované práce dává byznysmenům moc rozhodovat o tom, co bude vyrobeno a jak bude vyrobeno, ale náklady jejich chyb v první řadě zatěžují jen podřízené, tedy pracující. Situaci zhoršuje skutečnost, že zaměstnance vydírají hrozbou nezaměstnanosti a chudoby. Zaměstnanci se musí stále častěji smiřovat s každým vnucením pracovních podmínek ze strany majitelů. Většina pracujících je nucena podřídit se této situaci a ponižující závislosti na vrtoších a náladovosti šéfů, kteří se jim snaží vštípit poslušnost a pasivitu, což nezůstává bez vlivu na další sféry života (odtud poslušnost lidí před agresivitou a korupcí po sobě jdoucích buržoazních vlád).Náležitě zdůrazňujeme, že tento zločinecký systém otroctví lidí nedává žádnou možnost mírnit jeho následky přes státní reformy. Před hrabivostí byznysmenů a úplatných úředníků se stávají všechny záruky sociálních práv a práv zaměstnanců jen iluzí na papíře. Způsob neuvěřitelného zneužívání Zákoníku práce (často a beztrestně porušovaného zaměstnavateli) a křehkost sociálních práv ukazuje na nezbytnou potřebu bojovat za zrušení moci zaměstnavatelů. Pokud má svoboda pro obyčejného člověka znamenat svobodu celkovou, musí rovněž obsáhnout práci.Proto chceme odevzdat všechny státní a soukromé továrny právě do rukou samospráv pracujících, které plně přejdou pod jejich kontrolu nad výrobou a distribucí a sféru služeb budou zároveň zajišťovat pravidla a nařízení v souladu s potřebami pracujících. Jedním slovem, v podmínkách plné svobody se pracující organizují svým způsobem a podle své vlastní vůle. Znamená to demokracii na všech úrovních struktur podniku nebo družstva a úplné zespolečenštění výrobních prostředků, surovin a přírodního bohatství. Dobrým základem nám k tomu jsou stále platné Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše. Abychom vyvrátili námitky těch, kteří nás obviňují z propagace utopie kvůli svému byrokratickému myšlení, stojí za to připomenout, že námi navrhovaný způsob organizace je inspirován na základě mnoha minulých výstupů pracujících. Bezprostředně před skončením 2. světové války a brzy po válce začali polští dělníci přebírat zařízení továren vytvářením tzv. podnikavých výborů (do doby, kdy stát zestátnil hospodářství v roce 1947). Po říjnu 1956 povstaly dělnické odbory, které chtěly zrušit byrokratickou vládu a zároveň převzít řízení hospodářství. Mezi lety 1980 – 1981 začala působit „Solidarita“, ve které se objevil požadavek odevzdání továren a celého hospodářství země dělnickým odborům. „Autentická samospráva pracujících bude podstatou samosprávné republiky“ – hlásalo programové usnesení 1. sjezdu „Solidarity“. Revoluční plány překazil válečný stav a represe státu. Ale již v září roku 1991 poslala vláda policii pacifikovat založení bialostockého MPK, která ohlašovala převzetí podniků spolu s celým majetkem pro užívání a zahájení práce v rukou pracujících. V říjnu roku 1993, po týdenní stávce pracujících v továrně PGR v Zegartovicích si vymohli na vládě rozhodnutí požadavku převzetí majetku závodu, v březnu roku 1995 ve Štětínské „Grytrybii“ stávkující převzali výrobu a sami distribuovali vyrobené produkty. Železničáři ve Francii roku 1981 sdružení v závodových odborech zorganizovali generální stávku, dělanou pod heslem „Vláda v podnicích v rukou pracujících“.
Pro dosažení úspěchu je důležité, aby pracující vystupovali proti podporování jakýchkoliv buržoazních politiků, kteří jsou přirozeně závislí na boháčích, šéfech velkých firem, státní byrokracii, armádě a policii, kteří se nikdy dobrovolně nezřeknou svých majetků ani své moci, ani zákonů chránicích jejich privilegia. Jedině přímý společenský boj (masové stávky, demonstrace, okupace…) prováděné pracujícími, kteří se zbaví svých iluzí o dobrotivé úloze státu a vlády dají možnost odstranění příčiny sociální nespravedlivosti. V okamžiku kdy lokální stávky a protesty přerostou v generální stávku zasahující svým rozsahem celou zemi a paralyzují státní struktury – nic nestojí v cestě, aby byl odstraněn systém námezdní práce a všechny podniky přejdou do rukou pracujících.
Generální stávku již připravují všechny významné odborové ústředny v ČR. To je možnost pro komunisty přetvořit organizaci ekonomického života na úplně nových základech. Bude vytvořena společnost, ve které vykořisťování a nadvláda člověka nad člověkem nebude již možná. Práce přestane být nudnou a únavnou dřinou dělanou pod diktátem šéfů a pro zisk byznysmenů. Stane se příležitostí tvořivého využití našich dovedností a představ prospěšných pro jednotlivce a celou společnost. Takže nikoliv kabinetní reformy a naše participace na nich, ale komplexní demokratická transformace je správnou odpovědí na současnou situaci.